Jdete do divadla. Sedíte v hledišti a herci rozehrávají příběh o teenagerech a jejich starostech. Hra končí, diváci zatleskají a… Ne, nejde se domů, ale přichází druhá část tzv. divadla – fórum. Diváci se vciťují do jednotlivých postav, diskutují o jejich jednání a navrhují nová řešení. Každý z nás přeci může šlápnout vedle, může se dostat do situace, kdy neví, jak dál. Někdy vršíme chybu na chybu, ubližujeme svým přátelům, rodině, cítíme se trapně, bojíme se přiznat, stydíme se omluvit a ztrácíme se sami sobě. Ale vždy jsou tu okamžiky, kdy tuhle lavinu můžeme zastavit, zkusit to jinak. A nezaškodí si uvědomit, že nikdy nejsme na všechno sami.

„Bylo to úplně jiné než představení, která známe, hlavně v tom, že postavy byly v našem věku a my jsme do děje mohli zasahovat.“

„Divadlo bylo skvělé, výkony herců fantastické a vy sami si můžete v představení zahrát. Zprvu veselá scénka, později hlubší problém, který vám bude dlouho vrtat v hlavě.“

„Líbilo se mi, že to bylo hodně realistické, mohlo by se to klidně stát i v běžném životě a my jsme měli možnost si zkusit, jak reagovat v roli Matyho.“

„Přišlo mi, jako bych si tou situací procházel sám. Byl to prostě takový ten zkrat, který má někdy každý, a já si myslím, že postava Matyho měla prostě hned říct kamarádům pravdu.“

„Zprvu jsem se bál, že to bude nuda, ale nakonec se mi to moc líbilo, hlavně že to bylo úplně jako v normálním životě.“

„Byly tam dobré efekty a skvělá hudba.“

„Zaujaly mě „živé obrazy“, které jsme sami vytvářeli před představením.“

„Mohla jsem si na jevišti sama zahrát a cítila jsem se přitom dobře. Herectví mě hodně baví a v budoucnu bych ho chtěla mít jako druhé zaměstnání.“

„Překvapilo mě, že na představení byla přítomna i režisérka, která při diskusi řekla svůj názor.“